Akimek byl náš první bulteriér a opravdu nasadil laťku velmi vysoko.

Domů jsme si ho přivezli na Vánoce v roce 1990. Výběr nebyl složitý, vybral si nás totiž on. Když jsme se přijeli na inzerát podívat k chovateli na štěňátka, bylo jich celkem šest a všechna bílá, občas s nějakým tím znáčkem.

Chtěli jsme bílého bulíčka, protože tátova bulteriérka Gundi, která nás vlastně přesvědčila o tom, že bulík je pes pro nás a jiný ne, byla celá bílá.

Než jsme si však stačili začít vybírat, klidně se od hromádky štěňátek oddělil jeden váleček a klidným rozvážným štěněčím krokem si to namířil k nám. A tak nám udělal čáru přes rozpočet a bylo vybráno. On byl od malička vyrovnaný kliďas. Když jsme si ho přivezli do Prahy do bytu, bez nejmenších rozpaků si prošel celý byt, očichal, prohlédl, prošel pod postelí a šel si klidně lehnout na pelíšek, ve kterém jsme ho vezli v autě. Asi si řekl, no tak fajn, tady budu bydlet, a ti velcí, co si mě přivezli, také snad nebudou k zahození.

Tenkrát jsme ještě bydleli v Praze, ale naštěstí se nám ve stejnou dobu podařilo koupit chalupu v Českém ráji, a tak víkendy i prázdniny jsme s ním mohli být v přírodě, na zahradě, v lese, u vody.

Kromě toho, co jsme si přečetli v knížkách, pár rad od táty a dávné zkušenosti s jinými rasami psů jsme neměli pro výchovu bulíka žádnou jinou kvalifikaci. Akim byl ale asi vzácná povaha a myslím, že jsme se postupně tak nějak vychovávali vzájemně do naprosté symbiózy.

Akim hrozně rád běhal, lítal, přetahoval se o klacky, tahal klády z lesa, trhal pařezy ze země, hrál na schovávanou ale přitom byl vyjímečně vyrovnaný, klidný, hodný a rozvážný. Nikdy se nehrnul do situací, kdy nevěděl, zda je zvládne, se psy vycházel dobře, až nám někdy připadalo, že je za pitomce, když měl snahu se kamarádit s evidentně nepřátelsky vystupujícím psem.

Také nám vyhovovala jeho chuť mazlit se a být v kontaktu s námi. Protože od mala vyrůstal s naší tehdy osmiletou dcerou, měl po celý život velmi rád děti, ostatně asi jako každý dobře vychovaný bulík. Když se v dospělosti dcera osamostatnila a odstěhovala, při jejích návštěvách neznalo jeho nadšení mezí a i v pozdním stáří, kdy špatně viděl i slyšel, dokázal sebrat rezervy energie, aby jí předvedl, jaký je ještě chlapík, a jakou z ní má radost.

Jejich nejoblíbenější zábava v mládí byly hrátky se saněmi. To jí Akim vozil a shazoval ze saní, kradl jí je a utíkal s nimi, a když si je uprostřed pole překotil, vyžadoval od ní nápravu a narovnání na sanice. Láska k saním mu vydržela až do stáří a ještě poslední zimu, kdy mu bylo přes 12 let, jsme mu je museli po procházce alespoň na chvilku vytáhnout, aby se s nimi proběhl a pohrál si.

Po celý život se Akimkovi vyhýbaly prakticky všechny normální nemoce. Bohužel zhruba v 5 letech se u něho projevila alergie, která se projevovala zánětlivými procesy na tlapkách, které mu více či méně znepříjemňovaly život. Svou klidnou povahu projevil i v této době, kdy ho tlapky bolely a i léčení nebylo určitě nic příjemného. Byl trpělivý a rozumný. Věděl, že se mu snažíme pomoci a tak se snažil i on.

Další jeho velkou láskou byly hory a skály. I v době, kdy ho již bolely nateklé tlapky, kdykoliv jsme zašli v Českém ráji do skal a on ucítil pod nohama pískovec, stal se z něho jiný pes. Ožil a často jsme měli co dělat mu stačit. V sedmi letech pak s námi absolvoval dovolenou v italských Dolomitech, kde zvládal tůry s převýšením hodně přes 1000m a sklízel za to oprávněné uznání od běžných turistů i od místních horalů.

Když jsme se v jeho sedmi letech mohli odstěhovat z Prahy do nového domku v Novém Vestci u Staré Boleslavi, bylo to pro nás i pro Akimka něco fantastického. Do lesa 150m, kousek k řece, louky na běhání a vlastní zahrada, to bylo to, co zřejmě Akimkovi i při jeho zdravotních problémech prodloužilo život na krásných skoro 13 let.