Po delší vynucené odstávce se Cymba sešla se svým miminkem. On je to sice už pěkný klacek, ale pro Cymbu její dítě.
Je to opravdu zvláštní, ale tak, jak se chová Cymba k Angelee, se nechová k nikomu jinému. Od té černé dračice si nechá líbit cokoliv.
Pokousaná je do krve, ale evidentně šťastná. Nejhorší je, že mnohdy si za to opravdu Cymba může sama. Její svérázná výchova jejího miminka obnáší i permanentní otravování a provokování Angelee ke hře, i když by malá ráda chvíli odpočala a zavřela oči. Zde se chtěla chudák již uložit na Cymbino křeslo.
Cymba při vzpomínkách na své dětství, kdy během dne spala nejdéle pár minut a svou hyperaktivitou připravila Zuzce dost stresu a přidala pár vrásek, nedokáže zřejmě pochopit, že jsou i normální psi potřebující chvilku oddychu.
Až řeknu tři, tak tě kousnu
Nedivíme se tedy někdy Angelee, že jí občas její adoptivní maminka leze krkem a tak se jí do něho zakousne. A to naše trdlo pitomé si ještě lehne na záda, aby měla malá pohodlnější práci při jejím "rasování".
Nejhorší je, že po odjezdu Angelee je pak Cymba jak tělo bez duše. Moje miminko mi odjelo, jestli se mi o ně budou dobře starat a jestli je budou vychovávat stejně dobře jako já, jí asi běhá hlavou. (O jiném by se řeklo chodí mu hlavou, u Cymby se musí běhat, i v hlavě).
Takže se naše Cymba již pěknou dobu potuluje po baráku s hlavou mezi koleny. Občas si jde lehnout na rohožku za dveře. Z té smuteční apatie po miminku jí vytrhl jen bagr, který chvilku pracoval v boční ulici před naším domem. Ten se musel seřvat a pak zase truchlit domů.
Protože jsme se již na ni nedokázali dívat jak smutní, a jak je "emocionálně vyčerpaná" Zuzka ji výjimečně brzy odvedla spát do postele. Snad ten smutek zaspí.
Ona je vždy šíleně šťastná z návštěvy svého "děťátka" a pak prostě po psovsku brečí.
Jsme zvědaví, jak se vypořádá s tím, že bude nablízku Angelee na horách celé dva dny. Asi vůbec nebude spát, případně bude chodit řvát za dveře pokoje Žanety a Davida.
Všechny ty pěkné fotky v článku jsou dílem Davida. Tímto mu děkuji.